Hrajeme si spolu zvláštní hru
Spojuje nás stejný zájem – jeden obyčejný obrázek. Je na něm symbol matky s dítětem, snad vnitřní dítě, snad vztah matky s dítětem. Jisté je, že tento obrázek svojí přítomností přitahuje. Nás oba.
Mým spoluhráčem (nenazvala bych ho protihráčem, i když mě jeho způsob hry ze začátku štval a nemohla jsem mu přijít na kloub), je malé dítě. Malé proto, že musí absolvovat cestu kolem mnoha obrázků, které zdobí chodbu a schodiště druhého patra školy. Sem běžně ti menší nejdou. Trasu absolvují jen ti, kteří ráno míří do družiny v půdní vestavbě.
Hrajeme si téměř každý den. Můj spoluhráč, snad půl hodiny, hodinu přede mnou, prochází tímto místem. Kolem tohoto obrázku, jednoho z mnoha. Ale je to tentýž obrázek, který nás oba přitahuje: On mačká. Já trpělivě rovnám.
"Známe se" už rok. Přes prázdniny jsem na něj (na ni) pozapomněla. Ale první dny ve škole připomněly, že je tu opět se mnou. Můj spoluhráč. Nebo spoluhráčka.
A tak se mi v hlavě rodí otázky: Co by se dělo, kdyby si "TO SVOJE" neventiloval na obyčejném obrázku? Papír snese všechno. Ale co zvíře? Nebo kamarád? Jak k tomu přijde ten, kdo nic netuší?
Hrajeme tu hru všichni. Někteří úmyslně, jiní jsou do ní vtaženi proti své vůli.
A tak přemýšlím, jak pomoci tomu človíčku. Nám všem.
Odpověď hledám. Protože kdo hledá ...
září 2009 
"Známe se" už rok. Přes prázdniny jsem na něj (na ni) pozapomněla. Ale první dny ve škole připomněly, že je tu opět se mnou. Můj spoluhráč. Nebo spoluhráčka.
A tak se mi v hlavě rodí otázky: Co by se dělo, kdyby si "TO SVOJE" neventiloval na obyčejném obrázku? Papír snese všechno. Ale co zvíře? Nebo kamarád? Jak k tomu přijde ten, kdo nic netuší?
Hrajeme tu hru všichni. Někteří úmyslně, jiní jsou do ní vtaženi proti své vůli.
A tak přemýšlím, jak pomoci tomu človíčku. Nám všem.
