Uprostřed police s literárními poklady zazářilo Slunce. Jeho Světlo a Teplo zahřálo Duši. A ta pocítila radost, klid a lásku. Tu Lásku vysílalo Srdce. Tak začalo setkání s automatickou kresbou.

"To jsou nějaké čáry! Na takové hlouposti není ve škole čas!" volá k rozjasněné Duši její kolegyně. Nadšení, že přijede paní Evička, která nám ukáže, jak kresbou pomoci sobě i dětem, ustupuje obavám. Jediná věc, která ty dvě kolegyně spojuje, je tyrkysová barva jejich triček. Napětí povoluje druhý den, kdy se již na sebe usmívají. Obě shodně v modrém. Nevím, co se dělo následující dny tam, kde se "vyrábí" náhody. Barvy našich halenek byly i nadále stejné.

"Něco na tom asi bude," rezignovala kolegyně den před chystaným seminářem. Žluté tričko si těsně před odchodem do školy raději převlékla, ať zase nejsme stejné. A tak tu stojíme proti sobě, smíchy červené. Nebo že by to byl odraz od našich triček, opět shodně červených?

Konečně přišlo očekávané úterý a setkání se Srdcem, s učiteli i žáky, příznivci automatického kreslení i nevěřícími Tomáši. Dostavila se i kolegyně, která byla po vážném úrazu hlavy. Ještě v pondělí ráno smutná, že se kvůli nástupu do nemocnice nemůže zúčastnit semináře. Jaké bylo její překvapení, když v pondělí lékaři volali, že se termín vyšetření odkládá na středu. A jaké bylo překvapení nás kolegů, když se další den vrátila zpět do práce. Vyšetření přineslo výsledky, nad kterými kroutili nevěřícně hlavou samotní lékaři. Plánovaná operace nebyla třeba. Snad jen naše kolegyně ví, co se v ní odehrávalo nad prvními obrázky a nad obrázkem jedné žákyně. Nad kresbou, ze které vyzařovalo zvláštní teplo. A nad kterou cítila, že se v ní děje cosi zvláštního.

Za krátký čas se naše škola zaplnila prvními obrázky. Někteří pracovali s listy Artrelax, ti odvážnější začali tvořit nad prázdným listem. A ti nesmělí se s chutí pustili do vymalování mandal. Nadšení vystřídalo zklidnění při prociťování barev. Ruce některých pocítily zvláštní teplo, mnoho tváří se vyjasnilo, v mnoha očích se objevily slzy. Slzy, které vyplavily bolest a trápení dětských dušiček. Někteří vyprávěli o vzpomínkách, dávno zapomenutých. Co při nich a při kresbě cítili. A shodně popisovali úlevu. Slzy radosti, úleva, uvolnění strachu, vzájemná objetí a pohlazení. Jiná hodina, než ty, na které byly děti zvyklé. Na takové věci opravdu nebyl ve škole čas. A přitom stačilo tak málo. Pouze malé zastavení se. Kreslení. A trochu víc lidskosti.

Žáci pak nadšeně líčili své zážitky s automatickou kresbou ve školním časopise. A přidávali rady, jak na to. Pak se rozhodli pozvat opravdového redaktora opravdových novin. Ale to už se pozitivní epidemie šířila doma v mnoha rodinách. Kreslily děti i jejich rodiče. Takže dnes zdobí školní chodby nejen mandaly a kresby našich žáků, dokonce i výtvory rodičů.