Rubrika: AUTOMATICKÁ KRESBA

Za devatero horami a devatero řekami, v jednom království knih moravském stala se před časem zvláštní věc.   Uprostřed police s literárními poklady zazářilo Slunce. Jeho Světlo a Teplo zahřálo Duši. A ta pocítila radost, klid a lásku. Tu Lásku vysílalo Srdce. Tak začalo setkání s automatickou kresbou. „To jsou nějaké čáry! Na takové hlouposti…

Když jsem lety před začínala s automatickou kresbou, vůbec jsem netušila, kolik zážitků poskytne nejen mně, ale i mnoha žákům. Tehdy jsem s radostí přijala možnost sdělit své postřehy na stránkách Evičky Suttnerové, která mi na čas poskytla svůj azyl na Artíkovi. Na následujících adresách se tedy nacházejí odkazy na starší články v království Artíkově.…

Podzim. Vlhko a nevlídno. Sychravo a plískanice. Šero, brzy tma. I sluneční paprsky raději utíkají neznámo kam… Další rok má na kahánku. Ach jo! Splín na duši. A „depka“ jako vyšitá. Jasně vidíme názornou ukázku toho, jak naše vnitřní dítě potřebuje, aby se o něj pečovalo. Což mu tedy poskytnout nějakou útěchu? Krásné barvy podzimu také…

Hrajeme si spolu zvláštní hru Spojuje nás stejný zájem – jeden obyčejný obrázek. Je na něm symbol matky s dítětem, snad vnitřní dítě, snad vztah matky s dítětem. Jisté je, že tento obrázek svojí přítomností přitahuje. Nás oba. Mým spoluhráčem (nenazvala bych ho protihráčem, i když mě jeho způsob hry ze začátku štval a nemohla jsem…

REPORTÁŽ PSANÁ NA DVOŘE KRÁLOVSKÉM… Moje první setkání s obyvateli tohoto království – jejich království – bylo smutné, velmi smutné. Ten pohled ubohý vypovídal za vše, chudý šat bídu a absenci značil něčeho podstatného. Čeho však – to slovy těžko vyjádřit mně. Proto opatrně, velmi opatrně, bych nevylekal v jejich smutku je, položil jsem otázku…