Na téma ego bylo v již tolik napsáno, že další úvahy jsou objevováním dávno objeveného. Jisté je, že se o něm diskutuje, ať již v souvislosti s politikou, nebo s lidmi kolem nás. Zatímco ego vnímáme u druhých zřetelně, u sebe je nevidíme, nebo nehceme vidět. Zlobíme se, když nás na ně jiný upozorní. Kvůli čemu se vlastně zlobíme? Ego není naší pravou podstatou. Tu je třeba hledat jinde. Například malé dítě - přichází na svět čisté a nezatížené. Jako každé mládě má v sobě uloženo vše, co potřebuje k přežití. Rodiče a společnost ho učí vše, co je třeba respektovat v rámci pravidel daného prostředí. Mládě se tedy domestifikuje – podle norem, které kdosi v průběhu časů vytvářel. Cíleným tlakem – napodobováním druhých a výchovou je vytvářen efekt sněhové laviny. Nabalujeme na sebe další a další mínění, cizí názory vydáváme za vlastní, až jsme tak /ne/vědomě vtahováni do energetického a informačního pole davu. Tím si utváříme závislost na názoru ega. Proč nám lidem tolik záleží na mínění druhých? Tolik nám záleží na tom, co tomu řeknou druzí! Tolik si přejeme vypadat v očích ostatních dobře! Jako bychom byli souhrnem názorů druhých lidí na nás. Ego nám často podsouvá lživé informace. O druhých i o sobě samých. Proto do našich životů přichází tolik rozčarování, tolik zklamání. Proto tak často hrajeme falešnou hru ega s námi: sebe znám tvým prostřednictvím  ty se znáš mým prostřednictvím  a nikdo z nás pak vlastně neví, kým ve skutečnosti je…  A když nám názor ega potvrdí i média, která nám předkládají své "pravdy", důkazy o "úspěchu těch úspěšných" a my opět začneme porovnávat a pochybovat, další tlak na nás – v podobě nepříjemných emocí, zklamání, pocitů selhání, stresů a nemocí už klepe na dveře našeho života. Je z tohoto bludného kruhu cesta ven? Je třeba si uvědomit, že existují dvě části uvnitř člověka – podstata a ego. Podstata je to, co je nám vlastní. Malé dítě své ego ještě nemá. Je skutečně tím, kým je – vtělením vlastní podstaty. Přirozeně vyjadřuje, co má a nemá rádo. Domestifikací začíná růst ego, a tak se podstata projevuje méně a méně. To neznamená, že bychom neměli být vychováváni. Jen by v nás mělo být vše v rovnováze. V opačném případě se nám může stát, že podstata dospělého člověka – dokonce velmi vzdělaného – zůstane na úrovni pětiletého dítěte. A protože přirozenost každého se hlásí ke slovu, může se stát /často pod silnou emocí, nebo vlivem návykové látky/, že se naše ego "uspí" a "prohlédnutí" nás u druhých lidí bývá neradostné. Neboť ego nad námi opět vyhrálo ve své oblíbené hře. Jak často jsme v dětství slýchali věty: ženská musí vydržet, velcí chlapi nepláčou, jak budu před lidmi vypadat, co si o mně pomyslí, je sobecké myslet na sebe, vždyť žil jen pro své děti a sklidil takový nevděk...? Jak často jsme museli hrát před druhými - hru plnou přetvářky, jen aby někdo neviděl, co se za naší maskou doopravdy skrývá ...? Jak často jsme - pod tíhou strachu z mínění druhých - vedli svůj schyzofrenní boj podstaty a ega ...? Koho jsme v sobě posilovali? A kterou část nechali vyhrát? Vítěz může být jen jeden. Než nás nové okolnosti donutí svést další svoji bitvu. A tak se ubíráme svým životem. Bojujeme s druhými, někdy i sami se sebou, abychom zvítězili. Avšak boji lze předejít. Tím, že nastolíme rovnováhu. Tím, že znovu objevíme svoji podstatu. Že znovu objevíme TOHO, koho jsme nechali někde v koutku stát. Své VNITŘNÍ DÍTĚ. Opuštěné a ustrašené. A ONO nám bude tolik vděčné! Neboť s pomocí JEMU nejvíc pomůžeme sami sobě. Kdo je vnitřní dítě a jak důležitou úlohu hraje v našem životě: http://www.svetlovnas.eu/kdo-je-vnitrni-dite/