Našla jsem svoje vnitřní dítě. Bylo zraněné a bolavé. Přisedla jsem si k Němu. Vyprávělo mi, co Ho trápí na duši a kde Ho bolí na těle. Nechápala jsem, proč je tak ublížené… Začala jsem Je navštěvovat častěji. Zajímalo mě, co zažívá a proč ty věci kolem Sebe takto cítí. Zpočátku jsem Je nechápala. Jeho nálady a pocity ublížení. Přesto jsem se rozhodla, snad hnána přirozeným mateřským instinktem, Mu pomáhat. Chodím za Ním vždy, když potřebuje. Do konkrétních situací, ve kterých cítím, že je bezbranné. Občas zůstává bezradné uprostřed dospělých, jejichž jednání nechápe. Občas má pocit, že Mu nikdo kolem Něj nerozumí. Je ve svém vnitřním zmateném světě samo… Beru Ho za ruku a naslouchám Mu. Rozmlouváme spolu. Snažím se Mu sdělit vše, na co se mě ptá. Trpělivě a s láskou vysvětluji, na co "tehdy" nebyl čas, na co dospělí kolem Něj pozapomněli. Naslouchá mi a rozumí. Cítím, že pochopilo, přijalo. Je Mu krásně.   Nezlobí se na všechny ty dospělé kolem. Naopak. Chápe je a cítí k nim lásku. Protože jednali tak, jak považovali za správné. Jednali tak, jak v dané situaci jednat uměli. Jak je naučili jednat jejich rodiče. A ty zase ti jejich… Bývají to nádherná setkání. Moje vnitřní dítě přijímá, co kdysi nedokázalo pochopit. A toto přijetí přináší zklidění a uvolnění. Učím své děti najít cestu k jejich vnitřnímu dítěti. Naslouchat Mu a s láskou a trpělivostí vysvětlovat, na co "tehdy" pozapomněli ti dospělí kolem... Miluji své vnitřní dítě. Jak tak o Něm píšu, začíná se o moji pozornost hlásit vnitřní žena ve mně. A tak mám v plánu jednoho dne Ji navštívit…  

Přehled komentářů