Inspirováno milovanou Duší, Jejímž zádům děkuji za nová poznání...

Emoce - projevy, které námi umějí pěkně hýbat. Některé situace nás totiž dokážou naprosto nečekaně vyhodit ze svého středu. Ohniváci vědí, o čem je řeč, když jim uvnitř vybuchne sopka. Vzdušňáci naopak lehce přelétnou to, co se jim postaví do cesty, aby je vítr vznesl opět dál. Vodňáci si občas popláčou, když bolest podusí v sobě, aby se pomalu vrátili k sluncem zalité hladině. Zemitých jako by se starosti nedotkly. Však pouhé zdání jest, co lidské oko vidí.

Všechno, co vstoupí do našeho života, nás nějak ovlivní, ať chceme, nebo nechceme. Vlastně pouze chceme. Neboť si "přitáhneme" přesně to, co si potřebujeme "přitáhnout". Kdo je splašený, podvědomě touží po zvolnění, proto si přitáhne přesně to, co ho má zastavit. Kdo z nás však touží být nemocný či zažít úraz?

Říká se, že za nemoc nikdo nemůže. Ale opak je pravdou. Naše fyzické tělo nás totiž upozorní, zpočátku jemně a téměř nenápadně, že něco není v pořádku. Hlásí se o pozornost, ale my - zatíženi přívalem starostí a věcí, jež nelze odložit - nevidíme. Nemoc nakonec udeří v plném rozsahu. Abychom se zastavili, zamysleli, pochopili. Někdy nás zastaví nehoda. A nehoda není náhoda, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Většina našich emocí vzniká díky našim očekáváním. Očekáváme to, co známe z dob dřívějších, na co jsme zvyklí, nebo čeho se bojíme. A  (ne)splněním našich očekávání vznikají emoce. Láska léčí, uzdravuje. Ale vztek, strach, zloba a nenávist? Co s nimi, když se objeví? Dusit je v sobě? Nebo ventilovat ven? Vykřičet, vybrečet, vyběhat. Někomu vynadat, když je náhodou po ruce? Každý máme svůj osvědčený způsob, jak si ulevit. Však ne každý z nich je správný, i když nám přináší úlevu. A dusit emoci v sobě také není nejlepší metoda, pokud si nechceme přivodit nemoc - právě oním nevyjádřením svého přechodného rozrušení. Tvářit se, že se nic neděje, že mě to nerozhází, je asi nejhorší, co potlačováním emoce v sobě můžu udělat. Protože lžu - sama sobě.

Jak tedy na emoci, aby z ní jednou nebyly nemoci? Neboť v místech silného rozrušení dochází k energetické nerovnováze (hromadění a zhmotnění čehosi, co v jednom místě přebývá a v druhém je toho nedostatek) a co by nás v budoucnu mohlo pěkně potrápit. Ne náhodou je totiž neláska a nevšímavost k sobě předzvěstí rakoviny, díky které se musím začít věnovat sám sobě a vrátit si chybějící pozornost. Ne náhodou se stávají  vnitřní tlaky mých nevyřešených věcí předchůdcem problémů s močovým měchýřem a tyto jdou ruku v ruce s pozdější bolestí zad (neboť čtyřproudovka zádová není na svém místě náhodně). A že vše se vším souvisí, za vším hledejme dokonalou řeč rádce nejmoudřejšího k nám - našeho těla.

1. Je dobré podívat se, co se vlastně uvnitř nás děje. Uvědomit si, identifikovat, o co jde. Strach, zklamání, úzkost, agresivita.

2. Přijmout za svoji emoci odpovědnost. S tímto se ve svém životě potýkáme nejvíc. Je tak jednoduché najít "viníka" mimo sebe. Jednoduché, ale naprosto klamné. Jediným zdrojem  svých emocí jsme totiž jen a jen my sami. Nikdo jiný. Všechny emoce vycházejí z jednoho zdroje - z naší mysli. Nikdy to není chyba druhého! (Mé lví ego tuto pravdu hodně dlouho žvýkalo, než se mi ji podařilo strávit. V nádherném okamžiku přijetí jsem měla napůl vyhráno!)

3. Jakmile přijmeme plnou odpovědnost za svoji emoci, můžeme si s druhou osobou promluvit - reálně, nebo v mysli. Obojí vyjde téměř nastejno, pokud jsme opravdu nešidili a přijali odpovědnost celým svým srdcem. Pak jsme totiž našli skutečné příčiny svých očekávání a důvody svých jednání (většinou se nám vybaví vzpomínky, ke kterým jsou vázány). Pokud se do oné situace v mysli vrátíme, znovu "prožijeme" a "opravíme", co bylo porušené, je velká naděje, že danou emoci nebudeme již prožívat, třebaže se podobné situace budou vyskytovat v našem životě znovu.

O metodách, jak si na čas ulevit, či jak problém vyřešit, je pojednáno v některém z dalších článků.